Obecné postupy a recenze

Jak zfušovat čep a dlab

28. května 2015 v 10:04 | Tomáš
Před nějakou dobou jsem manželčiným rodičům opravoval dřevěnou konstrukci taburetky. Stálo to za to, takže jsem pořídil pár fotek...

Jak jsem kupoval dřevěný dvoják

10. října 2014 v 18:43 | Tomáš
Pro práci kolem domu a na zahradě mám celý arzenál žebříků, převážně dřevěných. Když na mém oblíbeném 4-šprušlovém dřevěném dvojáčku praskla jedna z horních šprušlí, domníval jsem se (naivně), že je čas na nový dvoják...

Zkrácení ozdobného plechu okenní záskočky low-tech metodou

11. července 2013 v 8:35 | Tomáš
Koncem jara jsem musel vyměnit dosluhující okenní kování ze začátku 70. let. Při hledání nových rozvor jsem narazil na e-shop Václava Šíra, kde jsem našel vše potřebné a byly zde i věci, o kterých jsem si myslel, že už je dnes nikdo nevyrábí, třeba vnější dveřní zámek "myšák". Nebo záskočky...

Aukro versus eBay aneb vítejte na Východě !

4. listopadu 2012 v 14:54 | Tomáš
V uplynulých dvou měsících jsem se pokoušel dražit na Aukro.cz . Byl to pro mně šok. V minulosti (od r. 2004) jsem totiž dražil a nakupoval pouze na eBay, vesměs ve Státech a v Anglii. Vstřebal jsem pravidla eBay a musím říct, že mi vyhovují. eBay je pro mně důvěryhodné prostředí, ve kterém zbytečně neztrácím čas. Je velká škoda, že díky zdražování poštovného a novým celním bariérám je zboží z eBay stále hůře dostupné...

Aukro ve srovnání s eBay nevychází moc dobře. Je to jenom špatná kopie. Úplně ve všem. Komunita lidí na Aukro.cz je stejným odrazem současné české společnosti, jako třeba parlament. Jinak řečeno, civilizované americké/britské prostředí nelze jen tak snadno "oprásknout"...

Lněný olej - kontrola kvality

22. října 2012 v 13:52 | Tomáš
Po delší době se vracím zpět ke lněnému oleji, o kterém jsem psal předloni. Na trhu je dostupná řada produktů různé kvality - ty nejkvalitnější lněné oleje jsou lisovány zastudena, podřadnější druhy se dobývají z pokrutin pomocí horké páry nebo rozpouštědel. Myslím, že není od věci nově zakoupenou šarži oleje trochu zkontrolovat před tím, než jej aplikuji na čerstvě dokončený výrobek, se kterým se (někdy) mořím i roky, mimo jiné proto, že v tomto státě už člověk nemůže věřit vůbec ničemu...

Potřebujeme ještě lepší lepidla?

19. dubna 2011 v 13:58 | Tomáš
Nemám nic proti technickému pokroku. Pro dnešní dobu a pro hlavní proud společnosti je (bohužel) typické přílišné okouzlení moderními lepidly a tmely na straně jedné, a podceňování, nebo přímo opovrhování tradiční "chemií" na straně druhé.

Na několika historických faktech mohu snadno dokázat, že tento despekt nestojí na racionálním základě, nýbrž na marketingových žvástech, které se ovšem někdy těžko vyvracejí.

Titebond - postřehy z občasného použivání

17. srpna 2010 v 14:35 | Tomáš

V první části článku jsem se dopracoval k poznání, že Titebondy nejsou nic jiného, nežli důmyslně maskovaný polyvinylacetát (PVA) s aditivy. Na rozdíl od bílých lepidel je hustší, výrobce - Franklin International - udává oficiální expiraci rok a jedním dechem dodává, že lepidlo lze používat, pokud je roztíratelné. Podle mé (téměř 5leté) zkušenosti je lepidlo bez problémů použitelné 2 roky, poté začíná být rosolovité (u stárnoucího bílého lepidla se spíše vytvoří klky a oddělí se voda…) 

Titebond – pár faktů o žluté americké klasice

9. srpna 2010 v 11:00 | Tomáš


 Před asi 5 lety jsem zatoužil poznat tu "žlutou americkou klasiku", o které jsem do té doby jenom četl (nemyslím to nijak ironicky , Američani prokazatelně posunuli tradiční, ruční truhlařinu o pěkný kus dál třeba svými kovovými hoblíky…)


Pokusím se tedy sumarizovat své zkušenosti s lepidlem Titebond II spolu s dlouhým detektivním pátráním po složení těchto lepidel.
  

Záhada ručního broušení diamanty

26. července 2010 v 17:48 | Tomáš

aneb vliv  použitého brusiva na  kvalitu povrchu. Následující zamyšlení volně navazuje na sérii článků o diamantových brusných kamenech a strategii výběru brusných kamenů

Broušené a honované povrchy jsou tím lépe vyleštěny, čím jemnější brusivo je k práci použito - to je základní poučka, kterou jsem se léta řídil a automaticky jsem předpokládal, že kámen zrnitosti 8000 nástroj vyleští lépe nežli "tisícovka"…

Elektrochemické (elektrolytické) odrezování

25. června 2010 v 16:28 | Tomáš
V první části článku o šetrném odrezování jsem se zmínil o chemických metodách. Elektrolýza je, dle mého názoru, nejúčinější a nejšetrnější metodou odrezování. Oproti chemickým metodám je trochu náročnější na vybavení, i když tolik toho zas není:

Šetrné chemické metody odrezování

11. května 2010 v 18:08 | Tomáš
Kvalitní nářadí nemusí být zákonitě drahé. Občas se dá na zajímavé kousky narazit v bazarech, dají se vydražit v aukcích (eBay), nebo taky najít někde pod senem ve stodole - takové nářadí je většinou léta nepoužívané, pokryté nánosy rzi, kterou je potřeba odstranit.Nemají-li se přitom poškodit značky nástrojaře, nebo různé jemné nálitky (to je třeba případ kovových hoblíků), jsou zapotřebí šetrné postupy.

Cílem všech metod, které uvedu, je uvolnit a rozpustit rez až na čistý kov, tvorba vrstvičky nerozpustných solí na povrchu, která vzniká např. po použití bezoplachového odrezovače, je v tomto případě nežádoucí.

Odstrojené tělo amerického hoblíku na fotografii vpravo na restaurování a tuning teprve čeká (už asi 2 roky). Za upevňovacími šrouby sedla jsou vidět pod nánosy rzi tzv. "patent data". Na takové povrchy jsou použitelné jen šetrné postupy...  


Vodicí přípravky na ruční broušení za pár šupů

8. května 2010 v 6:00 | Tomáš

V prvé části článku o přípravcích na ruční ostření  jsem se zaměřil na komerčně dostupné výrobky. Brousit však lze i za pomoci "domadělů", které vyrobíte téměř zadarmo a jež jsou jen dalším důkazem, že geniální řešení mohou být velmi jednoduchá. Vše, co potřebujete, je jen pár odřezků tvrdého dřeva, nějaký spojovací materiál a skleněná lapovací deska. Konstrukce je zřejmá z nákresu:



vodicí přípravek za hubičku

Základna držáku je obdélník tvrdého dřeva, čela (jedno se pohybuje po desce a na druhé se upíná broušený nástroj) musí být dokonale rovnoběžná, o důsledcích křivého upnutí jsem psal minule. Hranu spodního čela, která se pohybuje po sklěněné desce, není od věci zaoblit. Broušený nástroj upíná pásek dřeva pomocí dvou vrutů (nebo šroubů s křídlovkami). Brusný papír musí být na desce nalepen tak, aby zůstala 10 -15cm holého skla pro pohyb držáku. Celý koncept je sice primárně určen pro ostření brusnými papíry ("scary sharp"), pokud na skle vhodně zafixujete brusný kámen, bude použitelný i s tímto kamenem.

Vodicí přípravky na ruční broušení - ano či ne?

1. května 2010 v 5:40 | Tomáš
Vodicí přípravky  na ruční ostření ( honing guides) rozdělují odbornou veřejnost na dva tábory - skalní zastánci je považují za užitečné, zatímco podle odprůrců jsou zcela zbytečné a "celý ten humbuk kolem je jen marketing". Já se ztotožňuji spíš s odpůrci, ale o tom později…

Každý vodicí přípravek je v pricipu svěrka, která fixuje ostřené dláto či želízko v konstatním úhlu vůči brusnému kameni (nebo lapovací desce). Nástroj se upíná břitem dolů. Na spodní straně  je váleček, umožňující pohyb přípravku s broušeným nástrojem po kameni. Co se mechanické konstrukce týče, přípravek může tvořen dvěma pásky kovu, mezi kterými je broušený nástroj zafixován šrouby, uzavřeným obdélníkovým profilem se šrouby, popř. je to malý svěráček, který nástroj sevře zboku:




Diamanty jsou věčné - dokončení

18. dubna 2010 v 7:00 | Tomáš
Od mého prvního kontaktu s diamantovým brusným kamenem uplynuly už dva roky, od té doby jsem přišel do styku i s jinými výrobky, nežli je levná asijská sada, o které se zmiňuji v 1. části článku. Většina dostupných výrobků svým zrnem pokrývá rozsah zhruba 150-1200, trojdílné sady mívají zrnitost cca 220-600 (tj. hrubý-střední-jemný), lze ještě narazit na "velmi hrubý" a "velmi jemný".

Když jsem poprvé použil jemnější kameny z mé první sady, rychlost, s níž brousily, jsem již považoval za samozřejmou. Na překvapení však stejně došlo: hřbety nástrojů, které jsem obtahoval na jemném kameni (zrnitosti 600) měly téměř zrcadlový lesk! Na lapovací desce se stejně hrubým brusivem nikdy nic podobného nedosáhnu, ani na japonském kameni zrnitosti 1000…

Další nesporná výhoda diamantů: nabrousíte s nimi stejně dobře klasickou uhlíkovku, moderní nástrojovky i nerez ocel, což ocení nejen truhlář, ale i sadař, který potřebuje udržovat roubovák.




Jiné typy diamantových brusů - celokovové, bez plastu vespod



Kvalitní diamantové kameny nejsou levné, jejich cena je však úměrná velikosti: potřebujete-li brousit roubovací nožík, bohatě postačí kámen o velikosti kreditní karty - vyrábí je třeba americká firma EZE-LAP (na obrázku nahoře).

P.S. Dost možná, že někdy v budoucnu napíšu ještě 3. díl - jemné diamanty nad 1000 grit (tj. 20 mikronů a méně) se dneska dají koupit za nevelký peníz ve vodní či olejové suspenzi pěkně v plastové stříkačce, vidím to jako alternativu k velmi jemným japonským kamenům, které jsou (v zrnitostech nad 6000) pekelně drahé. Jedna taková sada suspenzí už půl roku čeká na polici v mé dílně…

Diamanty jsou věčné - 1. část

14. dubna 2010 v 14:15 | Tomáš
Diamantové kameny jsem začal používat předloni a doslova mne okouzlily tak, jak žádné jiné abrazivum předtím. Více jak 10 let přitom používám brusné papíry na lapovací desce  i měkké japonské vodní kameny značky King. Ačkoliv právě vodní kameny byly po dlouhá léta v odborné literatuře i na různých fórech poměrně masivně doporučovány, zdaleka na mne neudělaly stejný dojem, jako diamanty.

Já jsem přitom po diamantech dlouhá léta pokukoval, od jejich koupě mne odrazovala dost vysoká cena (i v zahraničí, kde nakupuji nejčastěji). Špičkové brusné kameny americké firmy DMT jsou tvořeny perforovaným plechem, který je zezhora osázen kvalitními monokrystaly a zespoda zesílen tlustou plastovou deskou. Celek je dokonale plochý a je dodáván v různých rozměrech v dřevěném futrálu.

Dálnovýchodní fabriky tohle dokáží vyrobit podstatně levněji - použijí méně kvalitní diamanty (mám dojem, že se jsou dostupné přinejmenším 3 jakosti), tenčí plast zespoda a ocelový plech je v rozích trochu zarolován nahoru či dolu - ve výsledku ale máte brusný kámen o rozměrech 2x6 palců (tedy 5 na 15 cm) za méně nežli pajsku, za sadu tří kusů jsem na eBay zaplatil asi dvě stovky včetně poštovného*, podobnou sadu jsem pak viděl v Baumaxu asi za 140 korun a prý se objevuje i v Lidlu:



Dálnovýchodní sada levných brusných kamenů po pár měsících používání

Lapovací deska

10. dubna 2010 v 21:21 | Tomáš
Když jsem začal přemýšlet o tom, kterým nářadím mám začít, trochu překvapeně jsem zjistil, že asi nejpoužívanějším nářadím v mé dílně bude jednoduchá lapovací deska. Takovou přesnou desku lze zakoupit - žulovou, litinovou či ocelovou, k lapování je použitelný i  litinový stůl bytelné trulářské hoblovky či okružní pily, tedy pokud ji máte.

Já používám poměrně jednoduchý koncept - na rovné skleněné desce mám velmi tenkou vrstvičkou lepidla přilepený pás vhodného brusného papíru. Docela dobře použitelná jsou vyřazená skleněná posuvná dvířka polic, hrany jsou zabroušené, sklo býva tlustší (4mm) a vesměs nebývá křivé - to je ale nutno ověřit. Doporučuji sklo při práci podložit rovnou MDF-deskou.




Velikost "brusné dráhy" závisí na použití: na plazy delších hoblíků to mohou být 2 kusy podélně rozpůlených á-čtyřek za sebou, pro menší práce stačí bohatě jedna podélná půlka, pro ostření nástrojů postačuje i třetinka brusného papíru dělená napříč… Podobné lapovací desky používají tisíce (možná desetitisíce) lidí po celém světě pro tuning hoblíků.

K čemu je taková lapovací deska dobrá?

  1.  k srovnávání dosedacích ploch kovového nářadí, primárně hoblíků ("amerického typu"). Případným šťouralům bych hned zkraje rád řekl, že přesnost tohoto zařízení samozřejmě nepostačuje k výrobě dílů pro motory raketoplánu, pro tuning truhlářského (sakra přesného) nářadí je však postačující…
  2. k rovnání brusný ch kamenů, k tomuto účelu se používá buď hrubší brusný papír "pod vodu", nebo se pracuje bez papíru, s navhlčeným ostrým a jemným pískem
  3. tuning a ostření dlát a želízek. Jedná se (naprosto jistě) o nejlevnější způsob ručního broušení nástrojů, v angličtině označovaný jako "scary sharp". V tomto případě je vhodné použít jemné brusné papíry "pod
    vodu", používané např. autolakýrníky. Věřte nebo ne, ale tento způsob ostření dlouhou dobu doporučoval a používal Thomas Lie-Nielsen, jeden z předních amerických výrobců mistrovských hoblíků, či Ron Hock, výrobce špičkových želízek. Oba džentlmeni jsou za oceánem velmi respektováni.
Lapovací desku jsem začal používat asi před 10 lety, když jsem se začal více zajímat o ruční truhlařinu a začal jsem restaurovat a "tunovat" ruční hoblíky. Opět se hodí, když jsem nějaký ten ruční hoblík zkoušel vyrábět, ale použitelnost je daleko větší: předloní jsem ji např. použil pro zabroušení dosedacích ploch dvojsečných zahradních nůžek.Na americkém Netu jsem dokonce narazil na článek a fotografie jednoho chlapíka, který na podobné lapovací desce opravil spálené dosedací plochy hlavy válce starého zahradního traktoru…
 
 

Reklama