Duben 2010

Lněný olej a fermež v tradiční truhlařině a nástrojařině

25. dubna 2010 v 6:55 | Tomáš
V západním světě (rozuměj Evropu a další anglicky mluvící části planety) jsou lněný olej (linseed oil) a fermež (boiled linseed oil, BLO) asi nejcitovanějšími a v minulosti nejsnáze dostupnými prostředky k napouštění dřeva. Byly hojně používány při povrchové úpravě dřevěných nástrojů, pažeb palných zbraní a v oblibě je měli i výrobci louten a mandolín.

Zejména fermež však vyvolává u některých dnešních uživatelů negativní reakce - párkrát jsem se již setkal s názorem, že "fermež způsobuje černání dřeva, takže nikdy více". Fermež je v tom tak trochu nevinně a špatné vlastnosti, které jsou jí vytýkány, jsou jen důsledkem "modernizace výrobních postupů za účelem snižování nákladů", přičemž kvalita je věc podružná.

Úplně nejjednodušší tuning dláta

22. dubna 2010 v 7:09 | Tomáš |  Tuning nářadí
Kvalitu ručního nářadí ovlivňuje řada faktorů, z nichž některé lze objektivně velmi dobře popsat (značka nástroje, typ oceli, jakým způsobem a kdy byl nástoj naposledy ostřen...), jiné jsou subjektivní, ale neméně důležité.

Pracuji-li s dlátem či soustružnickým struhem, je pro mě důležitý i pocit, který vytváří jeho rukojeť v mé dlani. Plastové rukojeti se drží špatně - není to dáno jenom ergonomií rukojeti, ale i samotným materiálem. Stejně nedobře sedí v mé ruce i dřevěná, tlustě zalakovaná rukojeť.

Lak může plnit úlohu ochrannou (v tom případě je zalakováno celé dláto včetně čepele) - brání korozi nástroje do doby, nežli se dostane ke konečnému uživateli, mnohem častěji je však tlustá vrstva syntetického laku na držadle odrazem úpadku dnešní doby…

Pokud vlastníte nějaké to ohraněné dláto Narex se zalakovanou dřevěnou rukojetí, můžete zkusit úplně nejjednodušší tuning: kouskem brusného papíru na dřevo zrnitosti 120 lak obruste, pozor, brousí se podélně po letech, broušením napříč   rukojeť nehezky poškrábete…




Rukojeti dlát a orýsovacích nožů, napuštěné přírodními prostředky. Truhlářská dláta Narex jsou třetí a čtvrté zleva, před napouštěním byl obroušen lak.


Diamanty jsou věčné - dokončení

18. dubna 2010 v 7:00 | Tomáš |  Obecné postupy a recenze
Od mého prvního kontaktu s diamantovým brusným kamenem uplynuly už dva roky, od té doby jsem přišel do styku i s jinými výrobky, nežli je levná asijská sada, o které se zmiňuji v 1. části článku. Většina dostupných výrobků svým zrnem pokrývá rozsah zhruba 150-1200, trojdílné sady mívají zrnitost cca 220-600 (tj. hrubý-střední-jemný), lze ještě narazit na "velmi hrubý" a "velmi jemný".

Když jsem poprvé použil jemnější kameny z mé první sady, rychlost, s níž brousily, jsem již považoval za samozřejmou. Na překvapení však stejně došlo: hřbety nástrojů, které jsem obtahoval na jemném kameni (zrnitosti 600) měly téměř zrcadlový lesk! Na lapovací desce se stejně hrubým brusivem nikdy nic podobného nedosáhnu, ani na japonském kameni zrnitosti 1000…

Další nesporná výhoda diamantů: nabrousíte s nimi stejně dobře klasickou uhlíkovku, moderní nástrojovky i nerez ocel, což ocení nejen truhlář, ale i sadař, který potřebuje udržovat roubovák.




Jiné typy diamantových brusů - celokovové, bez plastu vespod



Kvalitní diamantové kameny nejsou levné, jejich cena je však úměrná velikosti: potřebujete-li brousit roubovací nožík, bohatě postačí kámen o velikosti kreditní karty - vyrábí je třeba americká firma EZE-LAP (na obrázku nahoře).

P.S. Dost možná, že někdy v budoucnu napíšu ještě 3. díl - jemné diamanty nad 1000 grit (tj. 20 mikronů a méně) se dneska dají koupit za nevelký peníz ve vodní či olejové suspenzi pěkně v plastové stříkačce, vidím to jako alternativu k velmi jemným japonským kamenům, které jsou (v zrnitostech nad 6000) pekelně drahé. Jedna taková sada suspenzí už půl roku čeká na polici v mé dílně…

Diamanty jsou věčné - 1. část

14. dubna 2010 v 14:15 | Tomáš |  Obecné postupy a recenze
Diamantové kameny jsem začal používat předloni a doslova mne okouzlily tak, jak žádné jiné abrazivum předtím. Více jak 10 let přitom používám brusné papíry na lapovací desce  i měkké japonské vodní kameny značky King. Ačkoliv právě vodní kameny byly po dlouhá léta v odborné literatuře i na různých fórech poměrně masivně doporučovány, zdaleka na mne neudělaly stejný dojem, jako diamanty.

Já jsem přitom po diamantech dlouhá léta pokukoval, od jejich koupě mne odrazovala dost vysoká cena (i v zahraničí, kde nakupuji nejčastěji). Špičkové brusné kameny americké firmy DMT jsou tvořeny perforovaným plechem, který je zezhora osázen kvalitními monokrystaly a zespoda zesílen tlustou plastovou deskou. Celek je dokonale plochý a je dodáván v různých rozměrech v dřevěném futrálu.

Dálnovýchodní fabriky tohle dokáží vyrobit podstatně levněji - použijí méně kvalitní diamanty (mám dojem, že se jsou dostupné přinejmenším 3 jakosti), tenčí plast zespoda a ocelový plech je v rozích trochu zarolován nahoru či dolu - ve výsledku ale máte brusný kámen o rozměrech 2x6 palců (tedy 5 na 15 cm) za méně nežli pajsku, za sadu tří kusů jsem na eBay zaplatil asi dvě stovky včetně poštovného*, podobnou sadu jsem pak viděl v Baumaxu asi za 140 korun a prý se objevuje i v Lidlu:



Dálnovýchodní sada levných brusných kamenů po pár měsících používání

Něco o zlatém věku ručního nářadí

12. dubna 2010 v 16:46 | Tomáš

Studiem literatury se lze dobrat k zajímavým faktům o ručním nářadí:

-tak např. mezi dřevěnými hoblíky jsou považovány za naprostý vrchol anglické výrobky z konce 18. století, oproti tomu u takových kovových (odlévaných) hoblíků zn. Stanley je nejkvalitnější část produkce datována do 20. a 30.let minulého století, kdy tyto hoblíky dosáhly evolučního vrcholu a současně jejich kvalita nebyla otázkou žádných kompromisů.    V obou těchto případech se bavíme o době dávno minulé, což by korespondovalo s názorem většiny o tom, že "ruční nářadí je dávno out…"

Navzdory těmto názorům mohu konstatovat, že současnost, kterou žijeme, je zlatým věkem mistrovského (high-end) nářadí, protože je po něm poptávka… Nevěříte?

Během posledních 30 let ve světě (převážně anglicky mluvícím) vzniklo několik desítek firem a firmiček, specializovaných na výrobu nejrůznějšího ručního nářadí. I když většina z těchto firem jsou "single man companies" či malé rodinné firmy, je zde i několik etablovaných firem, zaměstnávajících desítky zaměstnanců.  Celková roční produkce všech těchto společností však představuje desítky tisíc kusů nástrojů v té nejvyšší kvalitě.

Zčásti se přitom jedná o prosté reprodukce modelů, jejichž kvalitu ověřily desítky či stovky let praxe. Další část nástrojařů jde ve své produkci dál: opět vycházejí z historicky osvědčených modelů, které však zdokonalují, nebo k jejich výrobě  používají výrazně lepší materiály (např. bronz nebo nerezová ocel místo litiny).

Ve výrobě dlát a želízek hoblíků se vedle tradiční uhlíkové oceli používají moderní legované ocelí, které se hůř brousí, ale ostří déle vydrží. Poměrně zásadní kvalitativní změnou je i strojní lapování hřbetů želízek za pomoci lapovacích strojů (původně používaných optickým průmyslem), což téměř eliminuje jejich počáteční tuning. A dalo by se pokračovat dále…

Je tady jediný rozdíl oproti špičkovému nářadí vyráběnému před 100-200 lety - dnešní high-end není masovka, ve vašem oblíbeném železářství na ně nenarazíte, a je patřičně drahé… Ekonomickou alternativou tak zůstává second-hand, o tom však někdy příště…



Lapovací deska

10. dubna 2010 v 21:21 | Tomáš |  Obecné postupy a recenze
Když jsem začal přemýšlet o tom, kterým nářadím mám začít, trochu překvapeně jsem zjistil, že asi nejpoužívanějším nářadím v mé dílně bude jednoduchá lapovací deska. Takovou přesnou desku lze zakoupit - žulovou, litinovou či ocelovou, k lapování je použitelný i  litinový stůl bytelné trulářské hoblovky či okružní pily, tedy pokud ji máte.

Já používám poměrně jednoduchý koncept - na rovné skleněné desce mám velmi tenkou vrstvičkou lepidla přilepený pás vhodného brusného papíru. Docela dobře použitelná jsou vyřazená skleněná posuvná dvířka polic, hrany jsou zabroušené, sklo býva tlustší (4mm) a vesměs nebývá křivé - to je ale nutno ověřit. Doporučuji sklo při práci podložit rovnou MDF-deskou.




Velikost "brusné dráhy" závisí na použití: na plazy delších hoblíků to mohou být 2 kusy podélně rozpůlených á-čtyřek za sebou, pro menší práce stačí bohatě jedna podélná půlka, pro ostření nástrojů postačuje i třetinka brusného papíru dělená napříč… Podobné lapovací desky používají tisíce (možná desetitisíce) lidí po celém světě pro tuning hoblíků.

K čemu je taková lapovací deska dobrá?

  1.  k srovnávání dosedacích ploch kovového nářadí, primárně hoblíků ("amerického typu"). Případným šťouralům bych hned zkraje rád řekl, že přesnost tohoto zařízení samozřejmě nepostačuje k výrobě dílů pro motory raketoplánu, pro tuning truhlářského (sakra přesného) nářadí je však postačující…
  2. k rovnání brusný ch kamenů, k tomuto účelu se používá buď hrubší brusný papír "pod vodu", nebo se pracuje bez papíru, s navhlčeným ostrým a jemným pískem
  3. tuning a ostření dlát a želízek. Jedná se (naprosto jistě) o nejlevnější způsob ručního broušení nástrojů, v angličtině označovaný jako "scary sharp". V tomto případě je vhodné použít jemné brusné papíry "pod
    vodu", používané např. autolakýrníky. Věřte nebo ne, ale tento způsob ostření dlouhou dobu doporučoval a používal Thomas Lie-Nielsen, jeden z předních amerických výrobců mistrovských hoblíků, či Ron Hock, výrobce špičkových želízek. Oba džentlmeni jsou za oceánem velmi respektováni.
Lapovací desku jsem začal používat asi před 10 lety, když jsem se začal více zajímat o ruční truhlařinu a začal jsem restaurovat a "tunovat" ruční hoblíky. Opět se hodí, když jsem nějaký ten ruční hoblík zkoušel vyrábět, ale použitelnost je daleko větší: předloní jsem ji např. použil pro zabroušení dosedacích ploch dvojsečných zahradních nůžek.Na americkém Netu jsem dokonce narazil na článek a fotografie jednoho chlapíka, který na podobné lapovací desce opravil spálené dosedací plochy hlavy válce starého zahradního traktoru…

Úvodem

8. dubna 2010 v 7:14 | Tomáš
Řada  řemeslníků i domácích kutilů dnes žije v přesvědčení, že pracovat se dřevem (natož pak s kovem) je možné pouze  pomocí různých řvoucích strojků a stroječků. Není to pravda, dřevo lze docela dobře opracovávat i ručním nářadím.

Problém je však v tom, že spousta lidí vůbec netuší, jak pořádné ruční nářadí vypadá, kde ho sehnat a jak ho správně nabrousit, seřídit a používat. Níže uvedený obrázek uvidíte v každém hobby centru, v sekci ručního nářadí na dřevo - nářadí to sice je, ale většina z toho se k pořádné práci vůbec nehodí: pilky ocasky mají nevzhledné plastové rukojeti, které špatně sedí v ruce, černomodrá barva zubů zase signalizuje, že byly indukčně kaleny ( u takové pilky nikdy nezměníte rozvod zubů ani je nenaostříte). Dláta jsou vyrobena z bláta a mají zase ty plastové rukojeti, někde možná narazíte i na dřevěné, ale
budou pěkně tlustě zalakovány, takže výsledný dojem (alespoň pro mě) je zase "plastový".



S takovým nářadím se pracuje špatně a není proto divu, že lidé žijí v přesvědčení, že "ruční nářadí je pomalé, nepřesné a používat ho může jenom magor či masochista".



Pokusím se na těchto stránkách výše uvedený názor vyvrátit. Nehodlám zde prezentovat své výrobky, ale spíše metodické postupy, pomocí kterých lze ruční nářadí používat.

P.S.  Abych nebyl pouze kritický - z masově dostupného nářadí mohu bez velkého zaváhání doporučit snad ocasky Bahco (dříve Sandvik) a ohraněná dláta z Narexu Bystřice.